Odpoutání se.

Procházíme se s rukou v ruce při západu slunce podél pobřeží a sledujeme vlny, jež nám máčí nohy a nasloucháme moři. Slyším, jak nad námi létají ptáci a něco si štěbetají. Dívám se za obzor nekonečného moře a cítím, jak mě zezadu něžně obejmul. Cítím na krku jeho dech a má touha roste. Toužím po jeho dotecích a něžných slovech, ale tahle chvíle je mnohem víc. Stojíme tu v objetí před pohybující se třpytící hladinou, slyšíme tlukot našich srdcí a cítím intenzitu našich citů. Zpovzdálí se ozývá hudba, na niž si hledíme z očí do očí a v objetí pomalu tančíme.

Jsme tu my dva společně s mořem, jenž nám střeží naši hlubokou nekonečnou lásku a necháváme se unášet momentem, který nás vznáší do nebes. Veškeré doteky a pohledy planou ohněm, hudba pomalu odeznívá a já se nemůžu vynadívat, jak nádherný je.Všechno odpovídá tomu, že spadl přímo z nebe. Vidím, jak touží říct slova, jež mají sílu otřást světem, namísto toho ho dlouze a vášnivě políbím a vložím do tohocelou svou lásku.

Otevřu oči a přede mnou je pouze moře, jehož hladina se zklidnila a slunce zašlo za obzor. Veškeré pocity jsou uhašeny. Rozloučila jsem se. Je čas na novou kapitolu, proto se odvracím a jdu vstříc něčemu novému a neznámému.

Odpoutávám se.

Někdy nás minulost dohání, a ať už je jakákoliv, je třeba se s ní rozloučit v dobrém. Odpoutat se a být svobodný. Je to zcela vymyšlené. Zveřejnila jsem aspoň mé myšlenkové pochody, jelikož jsem pár dní blog zanedbávala.